Poušť Thár se nachází v severozápadní části Indie ve státě Rajasthan a sahá až do oblasti dnešního Pákistánu. Kdysi tudy vedla obchodní stezka, dnes je to turistický ráj. Nejvíce navštěvovaným pouštním městem je Jaisalmer, přezdívaný zlaté město, s pevností tyčící se uprostřed. Podle pověsti se tu kdysi zastavili Kršna s Ardžunou a prorokovali, že zde jednoho dne na hřebeni nechá vládce postavit pevnost Trikuna neboli kopec o třech vršcích. Žlutohnědé barvy z jurského pískovce spolu se zapadajícím slunkem okouzlují přicházející poutníky jedinečným zlatavým třpytem. Medové město nabízí nádherný výhled na pevnost při zapadajícím slunci z vyhlídky „Sunset Point“. Městskou pýchou jsou havelí bohatých kupců. Tyto výstavní měšťanské domy o třech až čtyřech poschodích s vnitřním dvorkem vystavěli bohatí kupci v období mezi 18. až 19. století. Havelí nabízejí krásné pohledy ze střešní terasy, původní nástěnné malby, propracované převislé balkonky mnohá překrásná zdobení. Jejich krása je natolik působivá, že Indira Gándhíová při své návštěvě Jaisalmeru, nechala zbourat protější moderní budovu, aby tak docílila dokonalého výhledu.
Oblíbené turisty je tu jedno i vícedenní camel safari s možností přespání pod širou oblohou pouště Thar. Z města Jaisalmer můžete podniknout až čtrnáctidenní camel safari, kdy se lze na velbloudech dostat až do severněji položeného pouštního města Bikaner (vzdálené autobusem asi 5 hodin). Pro ty, kteří se nechtějí zdržet déle, je možnost jednodenního nebo alespoň dvoudenního safari s nocí strávenou pod širou oblohou zdejších dun. Domluvit si jej můžete přímo v hotelu nebo u cestovní kanceláře. Nejlepší je, udělat si představu o nabízených službách a cenách už první den a přímo v hotelu. Vyhnete se tak zdejším slibovačům a naháněčům, kteří se vás snaží zlákat a ošidit již při příjezdu do města.
Než se vydáte s dromedáry bloudit pouští, zjistěte si, jaké služby vám budou při pobytu v poušti poskytnuty. Zda je v ceně zahrnuta voda, jídlo, teplé deky, doprava, jak početná je vaše skupina a další. Vše si nechte klidně sepsat na papír. Další den ráno by na vás měl před hotelem čekat již připravený džíp, který vás odveze pár kilometrů do pouště. My jsme měli štěstí, že jsme jeli jen sami dva bez cizích turistů. Ještě den před odjezdem na camel safari jsme uskutečnili džípem výlet po památkách z rádžpútské éry a zúčastnili se Desert festivalu ve velkých dunách zvaných SAM. Na festival, který se zde každoročně koná, není třeba jezdit džípem. Z města jezdí i autobusy. Majitel hotelu vám však může tvrdit opak a těšit se tak lepšího výdělku na úkor vaší peněženky. S hrubou představou o poušti a toho, co by nás čekat, jsme tak další den vyrazili na putování pouští.
Dva místní domorodci, mající dohodu s majitelem hotelu, vyčkávali na sjednaném místě se třemi dromedáry. Naložili jsme si potřebné věci a nasedli do sedel. Měli jsme každý svého velblouda a muslimové jednoho společně. Už samotné vyhoupnutí zvířete z lehu byl nádherný zážitek. Zvíře jsme si řídili každý sám. Pokud jezdíte na koních, přijde vám to jako hračka. Přemluvila jsem Indy, aby nám vysvětlili, jak si zvíře srovnat hezky k obrazu svému. Respektive, zjišťovala jsem povely, které na dromedára platí. Postupně jsem se tak dozvěděla, že pro zrychlení v jakýsi poklus stačí vydat pusou určitý zvuk. Ten se utvoří za jedním koutkem vašich úst, přímo mezi zuby a jazykem. Je podobný pomlasku pro rychlejší chod s koněm do klusu. Přidáte k tomu ještě švih uzdou, tvořenou provazem z jeho nozder, udeřením hned vedle vaší vlastní holeně a hnedka běžíte rychlejším tempem cestičkami Thárské pouště.
Camel safari tu sice funguje pro turisty, avšak dromedár není vůbec zvířetem na mazlení či hlazení. Mohl by vás pěkně kousnout a zanechat otisk na kůži v podobě nepěkné jizvy, jak nám ukazoval jeden z našich průvodců. Ten nám také vyprávěl, jak s vlastním velbloudem zápasil. Velbloud začal být „crazy“, a utekl mu, jelikož spatřil v dáli divoké samice. Při jeho chytání se tak zakousnul do předloktí svého majitele. Chtěla jsem si velblouda pohladit, on se na mě jen pyšně podíval a dal pohledem najevo, ať ho raději nechám být.
Obyvatelé pouště mají na všechno svůj čas. Postupně nás naučili zrychlovat krok, poučovali nás o zvířatech, kteří v období února žijí v poušti (v únoru je poušť vcelku bezpečným místem). Učili nás také jak bychom si mohli v poušti sami uvařit indické thálí či masala čaj. Po třech až čtyřech hodinách v sedlech jednohrbých přátel jsme dali obědovou pauzu. Mířili jsme pomoc napojit alespoň velbloudy vodou ze studně. Po prohledání pár křovisek vytáhnul pouštní muž obrovskou plechovou nádobu s lanem a pokračoval ke studni a nabíral vodu. Jídlo se již vařilo na ohýnku a my byli přizváni ke sledování přípravy známého masala čaje. Pitná voda, assam, sušené mléko, cukr, rozmačkaný zázvor. Žádné tajemství. Po čaji se podává indické thálí s čerstvě připravenou plackou chapatí. Domlouvali jsme si, že se chceme na vaření podílet a ozkoušet si tak přípravu chlebových placek. Muslimové nám odpověděli, že dnes jsme jejich hosty, ale další den to určitě bude možné. Jsme v poušti, máme přece čas.
Po obědové pauze, vystřídajíce se o velbloudy, mířili jsme dál až do dun. Pomlaskem a občasným švihnutím jsme si vychutnávali jízdu na horkém slunci a písečný ráj. V podvečer jsme rozprostřeli deky pro nocleh pod širou oblohou a poseděli u ohně s našimi průvodci. V noci tu teplota klesá až k nule a je třeba se pořádně vybavit teplým oblečením i dekami. Podle vzhledu zvrásněné tváře jsme typovali muslimovi kolem 45 let věku. Jeho odpověď nás zaskočila, je mu něco po 20. roku života. Sucho, sluníčko a chudoba Rajasthanu se do tváří těchto lidí zapsala. Mnozí z pouštních tuláků nikdy ani nenavštívili známé město Jaisalmer, vzdálené okolo 30 km od pouštních túr. Celý život se tito lidé prohánějí pouští a shánějí obživu. Jejich bohatství tu tvoří jedině vlastní velbloud. Čím víc mají velbloudů, tím lépe si žijí. S dobrým a mladým velbloudem se mohou snažit vyhrávat zdejší závody a udělat si tak dobré jméno v hotelech pro turisty.
Oheň dohoříval a my ulehli do spacáků a pod deky. Zima je veliká, ale při pohledu na čistou oblohu si maximálně lebedíme. V poušti si užijete zase na chvíli čerstvý vzduch bez smogu a místo zvláštního klidu. Čtyři deky z nepříliš kvalitního materiálu ale sotva stačili.
Putování přes duny nám v dalším dopoledni již bohatě stačilo. Sluníčko začalo dosahovat snad 40-50°C. Během dalšího napájení velbloudů využil jeden z našich průvodců krátkou pauzu a ukázal své hodinky, které dostal darem od německého turisty. Více se mu však líbili hodinky mého přítele a tak si je hoši navzájem vyměnili a byli oba spokojení.
Na konci našeho putování jsem se našeho průvodce zeptala, jak lze velblouda ještě více zrychlit, aby doslova letěl rychlým během. Zeptal se mě, zdali se udržím. “To není problém”, odpovím. Ind usedá za moje záda do sedla. Pobídnuli jsme dromedára do běhu a já mu pomocí holení dala povel do dalšího rychlejšího chodu. Držela jsem se stiskem pevně nohama a oběma rukama madla sedla. Modlila jsem se, ať vše přežiji. Byla to zase úplně jiná jízda. Věděla jsem jen, že krk dromedára se pode mnou vlnovitě prohýbá a já letím v jeho sedle přes duny. Udržet se dá zabrat i zkušenému jezdci. S úžasem po trysku nechám klesnout dromedára do lehu a sesouvám se ze sedla již na vlastní pevné nohy do dun Thárské pouště.